Jedno dítě – žádný dítě!

Setkala jsem se s tímto pořekadlem v poslední době hned ve dvou provedeních – v jednom byla autorka nemilosrdná sama k sobě: „Jak to děláš se čtyřma dětma, to nechápu, mám jedno a nic nestíhám, jsem mrtvá, hrozný, jsem neschopná,“ a druhá verze byla jedné známé, která si pro změnu vyslechla od vlastní matky: „Ty naděláš, jedno dítě, to nic není, počkej až budeš mít dvě, co budeš dělat pak?“ A nemůžu jinak, než k tomu napsat svých pár řádků, protože nic není tak černobílé, jak toto pořekadlo může znít.

Žena má první dítě. Přerod jako kráva, vystřelení do emočního vesmíru. Nové zážitky, prožitky, strachy. Nové, všechno nové. V tom „klasickém“ světě případně spousta nevyžádaných rad horem spodem. Nový rytmus, změna. Aklimatizace může trvat různě dlouhou dobu. A do toho hlavně to miminečko. Člověk se strachuje, zda dělá všechno „správně“.

A tak to prostě může být a není na tom nic špatně, je to přirozený proces poznávání a učení. Všechno si sedne a chce to jen čas. A když pak přijde druhý dítě? No, to už má přece žena ten zásadní přerod za sebou. Ví, co ji čeká, alespoň zhruba. Aby se k tomu druhému vůbec mohla dopracovat, mentálně i fyzicky zvládla to první.

A když se pak to druhý narodí, je to na začátku taky fičák. Nejen, že teda „jedem zase odznova“, ale navíc je tam prostě i to první dítě se svými potřebami. To pak někdy člověka může napadnout – když bylo jedno, bylo to nic, teď je to teprv hrůza, obstarávat rovnou dva emočně nestálé a netrpělivé balíčky…

Ale to je právě ten nesmysl! Jsou to dvě naprosto odlišné životní situace, dvě naprosto odlišné ženy. U druhého (a vlastně kteréhokoli dalšího) je maminka už svým způsobem zkušená, většinu věcí ví co a jak, sžívání s novým členem rodiny je určitě kratší. Jen do toho prostě pobíhá to další.

Tam, kde byla s prvním na začátku, tam s tím druhým na tom stejným začátku už nikdy nebude. Už mámou je. Už ví, co to obnáší. Už je dál.

Vidím v tom růst, překonávání dalších a dalších milníků, nacházení nových a nových energetických zásob. Ne, jako vážně, tělo je tak zařízené, že to zvládne, funguje v úplně jiném režimu. I základka se z pohledu střední jevila jako jednodušší, ne? Vždycky to zpětně všechno působí, že to vlastně bylo lehký jako facka. Ale bylo potřeba si to osobně prožít. A při tom prožívání se to někdy tak lehký nemuselo zdát.

Samozřejmě to není pravidlem, ale běžně kolem sebe slýchávám, že druhé dítko je „hodnější, klidnější, ..“ a mám to tak úplně stejně. Jak to? Určitě na to bude mít vliv i to, že na druhé dítko naprosto přirozeně a pochopitelně nemáme tolik času a pozornosti jako na to první – právě proto, že máme na starosti dva (a více) zaráz. Je méně času něco řešit a zkoumat. A pak znova ty zkušenosti – maminka už ví, zná, pozná, chápe. Je přirozeně klidnější, vyrovnanější. Děti nás a naše vnitřní rozpoložení naprosto perfektně zrcadlí.

Takže je naprosto logické, že když je dítko první, má všechnu pozornost a zároveň je někdy tendence řešit každý prd, když to přeženu.

U sebe konkrétně vnímám, že jsem se s druhým svým malým dítětem naučila slevit z nároků i očekávání – na sebe, na domácnost, na děti samotné. Věci nechávám uležet, na nic nespěchám, jsem klidnější, méně mě rozhodí náhlá změna plánů.

Mrzí mě, že pokud si jakákoli novopečená maminka posteskne, zeptá se, je vyčerpaná nebo si neví rady, dostane se jí kolikrát přídavkem i ono „co budeš dělat až budou dvě“. Často v tom nejbližším prostředí, které by mělo poskytovat bezpečný přístav – matky, babičky, tety – a ne naopak. Že je dnešní doba taková, že už sama maminka o sobě kolikrát smýšlí jako o nedostatečné nebo neschopné. To aby se člověk pomalu bál své nedokonalosti, nebo co.

Co je ale fakt, tak si nemůžu si pomoct, že tento a jiné další pichlavé, ponižující, shazující, zlehčující komentáře mívají většinou ženy vůči dalším ženám. Je to škoda. Jakoby zapomněly, že na tom byly kdysi stejně (nejen v oblasti mateřství, ale kdekoli). Jakoby potřebovaly mít pocit, že teď jsou ony ty „lepší, zkušenější“. Kde se tohle stalo? Kde to má původ?

V ideálním světě ženy vidím jako spolupracující a navzájem se podporující. Život není soutěž, není potřeba se hodnotit, není potřeba se porovnávat navzájem. Je mi jasné, že každý má na život a jeho jednotlivé aspekty rozdílný názor, počínaje stravováním konče výchovou dětí, ale mám i za to, že i když s nečím nesouhlasím, tak respektem a pochopením nic nezkazím.

Pokud jsem tázána na radu nebo názor, ráda se zamyslím a upřímně se projevím, ale i tady je přece možnost cokoliv říct pěkně, neodsuzovat, nehodnotit, navrhnout, předat zkušenost. Z jedné chytré knížky o teenagerech jsem si zapamatovala takovou moc hezkou pasáž, která se dá aplikovat i u žen mezi sebou, protože, jak víme, některé ženy si prostě někdy rády „jen postěžují“. A tak, když zrovna nepochopím, co se ode mě v tu chvíli žádá, jednoduše se zeptám:

• chceš jen vyslechnout? nebo
• potřebuješ, abych ti dala radu? nebo
• potřebuješ, abych pro tebe něco udělala?

Buďme na sebe navzájem hodné. Zní Vám to jako přeháňka? Ale není. O mateřství, rodičovství, výchově nebo partnerství se ve škole nic neučí. Rodiče zřídkakdy mají čas a chuť toto téma obsáhnout sami. A když tedy přijde mateřská nejistota a žena neví, nezná nebo už nemůže, tak oplátkou má být odpověď doprovozená o nějaké hloupé pořekadlo? A tak nemusela by, ne? 🙂

Věřím, že pointu jsem srozumitelně obsáhla. Sama mám to štěstí, že okolo sebe mám hlavně skvělé a podporující ženy, ale ani mně se tato fráze samozřejmě nevyhla. Buďme navzájem podporující bez zbytečných dodatků. Smýšlejme o sobě v tom nejlepším duchu.

Odložím si tu ještě pár doplňujících bodů pro úplnost, na závěr:

• Každé dítě je jiné a jeho potřeby jsou jiné. To, že tvoje dítě je za odměnu ještě neznamená, že to kamarádčino není v pořádku, protože se nechová stejně. A naopak.

• Choď si pro radu nebo pochopení tam, kde cítíš, že Tě vyslyší a podpoří.

• Žádný problém ani věc, kterou zrovna řešíš, není malicherná, pokud ji Ty jako malichernou necítíš. Neshazuj své pocity, nehledě na okolí.

• Všechno je jen období, všechno bude dobré.

• Pokud bys chtěla prozradit, jak to doma nastavit, aby všechno fungovalo v pohodě, ráda Ti bezplatně zašlu svůj eBook.

P.S. A jak že to teda dělám se čtyřmi dětmi? S narůstajícím počtem dětí míra kontrolovatelnosti a organizace čehokoli klesá. Člověk se může snažit chvíli vzdorovat, nicméně časem stejně pochopí, že nejpříjemnější je se tomu poddat a nechat vše přirozeně plynout. Takže my s mužem držíme směr a cestou všichni občas vlajeme všude okolo. Ale v dobré náladě a se vzájemnou podporou.