Co nás nejvíc drží pod krkem?

Zažitá představa, že nesmíme udělat chybu.

Často se setkáváme s vnitřním přesvědčením, že nesmíme udělat chybu a že chybovat je špatně. Jen si vzpomeň na školu – raději ses nepřihlásila, co kdyby to bylo špatně? Chyba znamenala špatnou známku, špatná známka často znamenala trest. Přiznat se k něčemu, co se ti nepovedlo, co jsi rozbila? U kolika z vás se to doma setkalo s pochopením? U nás moc ne. Udělala jsem to jednou, následoval trest. Co jsem si z toho vzala? Příště se nepřiznám, protože nechci trest – je to ten nejpřirozenější lidský pud „přežití“.

Tento zažitý pocit může být paralyzující a bránit nám v pokusech o nové věci a v osobním rozvoji. Nicméně je důležité si uvědomit, že chyby jsou neodmyslitelnou a klíčovou součástí učení a růstu. Chybovat je normální. Chybovat je potřebné pro to, abychom se mohli posunout dál. Kdo to poprvé vzdá, k cíli nikdy nemůže dojít.

Vezmi si příklad z dítěte, když se učí chodit. Na začátku tisíckrát selže a spadne znova na zadek a stejně to nevzdá a zkouší to dál. Jak přirozené. Jen nás všechny pak čekala školní docházka a trochu se nám to s tou motivací jedničkami a strachem z pětek pomotalo. A my se začali bát ty chyby dělat. (Pramenit to samozřejmě může i od rodičů, partnerů, z práce, …) Dřív bylo prostě běžné brát „úspěch“ jako standard a „chybu“ jako největší hrůzu. Ale tak to opravdu není.

Místo aby nás strach z chybování paralyzoval, měli bychom se snažit přijímat tyto momenty jako příležitosti k učení a růstu. Příště, když uděláš chybu, zastav se a zamysli se nad tím, co ti může tato zkušenost přinést. Jaké lekce nebo poznatky si z ní můžeš odnést? Jak můžeš použít toto ponaučení k tomu, abys příště jednala jinak?

Chybování v mateřství (a obecně kdekoli v životě) by mělo být vnímáno jako příležitost, nikoli jako překážka. Když se na to podíváme z nadhledu, umožní nám to vidět, že každý krok zpět může přispět k dvěma krokům vpřed. Takto můžeme využít každou situaci jako krok k lepšímu já a efektivnějšímu zvládání výzev, které nám mateřství nebo život přináší. Tak se přestaň bát a ber své „chyby“ pozitivně.

Je libo další (mé osobní) příklady z mateřství?

• Připravila jsem málo svačiny – což znamenalo, že já jsem nejedla a děti měly ještě trochu hlad. Je zbytečný se v tom máchat, prostě už se to stalo, doma se dojíme a příště připravím víc. Nejsme na sedmidenním treku po horách, kde není jídlo k dispozici na každém rohu.

• Zapomněla jsem objednat něco, co jsem slíbila – tak se jednoduše omluvím a hned to objednám. Už jsem se naučila se nevytáčet a nesvalovat vinu na ostatní (což je mimochodem další běžný jev přirozeného pudu „přežití“). Pro příště vím, že to udělám hned, jak to slíbím, anebo si hned nastavím upomínku.

Jednoduchý recept: „chyba“ – uvědomění toho, co si z toho beru – uvědomění toho, co můžu příště udělat líp.