To je ale krásná holčička… ne, je to kluk a má dlouhé vlasy.

Už se jako společnost úspěšně dostáváme přes rozdělování hraček (a někdy už i barev) pro děcka podle pohlaví, ale u délky vlasů nám to zatím moc nejde, co?

Proč by kluci nemohli mít dlouhý vlasy? Zamysli se se mnou. Kolik znáš malejch kluků s delšími vlasy? Úplný minimum. Teenagerů? Trochu víc. Chlapů? Ještě víc, ale tady už se spíš dostáváme k problematice “chtěl bych, ale neroste to”.

Trochu tam čuju to, že se ti malí kluci nerozhodli sami. Že se to stříhá ze zvyku “protože kluci maj přece krátký vlasy” a tak to prostě je, to se tak dělá, z pohodlnosti nebo ještě líp MNĚ se to líbí tak HO tak budu stříhat. Ptal se těch kluků vůbec někdo?

Long story short – syn poprvé souhlasil a nechal si ostříhat konečky úplně v pohodě, byly mu asi dva. Do té doby jsem ho nestříhala, neviděla jsem důvod. A podruhé se rozhodl, že nechce. A od té doby se prostě nestříhal. A já to plně respektuju. Nabízím, vysvětluju, stříhám tatínka jako ukázku. Nechce. A já to beru. Mně to vůbec nevadí, v ničem mě to neomezuje. Jsou to JEHO vlasy. A odmítám ho násilím nutit. Ty teenagery už taky násilím nedonutíš, když nechtějí, tak proč nezačít s tím respektem k rozhodování o vlastním těle dřív? 

V těchto ne zcela konvenčních situacích si vždycky na místě toho dítěte představím dospěláka. Jako bych přišla za manželem a oznámila mu, že dneska stříháme vlasy. Jeho vlasy a tak já já chci a jak mně se to bude líbit. Úsměvná představa, žejo? Nebo že by třeba on přišel ke mně, že mě objednal ke kadeřnici a že pudu na krátký mikádo, že rozhodl, že to pro mě bude dobrý, protože se to tak nosí a budou se mi vlasy líp rozčesávat. Nedává to smysl, co? A tak si vždycky potvrdím, že mi to nedává smysl ani u toho dítěte, když samo vyloženě nechce. 

Junior není hloupej ani hluchej, všechny ty poznámky o holčičkách vnímá (a i přesto si stojí za svým). A tak já ostatním vysvětluju, opravuju a v duchu si říkám, ještě jeden trochu vědomější pohled na to dítě a bylo by jasno hned. Já taky na krátkovlasejch ženách poznám, že jsou to ženy a tady to nikomu divný nepřijde. Kouknu a vidím. No a tak stejně to funguje u dětí – stačí CHTÍT se podívat a.. ono to poznat je, že to je kluk 🙂

Ale nemysli si, dotazy na stříhání a poznámky o holčičkách padají neúnavně každou rodinnou návštěvu nebo sešlost. Tam, kde bych čekala nejvíce pochopení je ho paradoxně nejmíň, je to únavné a pořád dokola – přiznám se, už jsem na to občas už alergická a štve mě, že to nestačí říct jednou a hloupé poznámky se pořád cyklicky opakují. Učím se to pouštět, ale přiznávám, že ne vždy se mi to zcela daří a je to pro mě ještě docela významný trigger.

Cítím však, že je to správná cesta a zbavuju se pocitu svázanosti konvencemi nebo očekáváním okolí. Je to náš život a je nám v tom tak dobře. Protože kdo a jak určuje tu hranici, kdy už si o věcech dítě může rozhodovat samo a kdy ne? Hranice naší pohodlnosti nebo konvencí totiž může být na míle vzdálená hranici přirozeného procesu učení a poznávání.

Věřím, že skrze důvěru v děti samotné a v jejich rozhodnutí jim pomáháme budovat si zdravé sebevědomí a učíme je už od malička mít svůj život ve svých rukou, přirozeně. Učíme je poslouchat své vlastní pocity a nedělat věci kvůli ostatním na úkor sebe.

Jako máma budu dál pokračovat v osvětě a pochopení (nejen) dlouhých klučičích vlasů, ale hlavně asi k respektu k dětem jako takovým. Až syn přijde, že chce ostříhat, ostříhám ho. Když nepřijde, ať má vlasy klidně až na zem. Jsou to jeho vlasy, jeho tělo, jeho rozhodnutí. 

Je naprosto v pořádku, pokud se děti stříhat chtějí, ale je taky naprosto v pořádku, pokud ne. Zvládneš taky dát možnost volby? Jsi připravená na obě odpovědi? Bez pokoutného ovlivňování?

Docela zajímavý je v tomto případě i historický a kulturní náhled na věc. Napříč kulturami jsou vlasy vnímány jako podstatná součást člověka, u každé trochu jinak, ale ve výsledku – ve vlasech je síla. Stačí trochu googlit a ke každému koutu světa najdete nějakou vlasovou zajímavost. (Třeba – Malajským mužům je zakázáno stříhat si vlasy během těhotenství své ženy a pak ještě až do čtyřiceti dní po porodu dítěte).

Zkus si všimnout, že místa, kde se vyžaduje striktní účes (anebo účes v nějakých mezích) jsou většinou místa, kde je vyžadována poslušnost (vojna = zbavení jinakosti pod záminkou vší, pak policie nebo celnice, režim Severní Korei, …) a dlouhé vlasy byly i u nás v minulosti považovány za VZDOR.

Tak my teda jdem vzdorovat dál. (Mými slovy by to asi bylo, že jdeme normálně žít dál v souladu sami se sebou 🙂 A Tebe prosím jen o upřímné a od konvencí a očekávání oproštěné zamyšlení, stejně jako o vědomý pohled na děti kolem sebe.

Pro další inspiraci, jak doma fungujeme, jak to máme nastavené, aby v první řade fungovalo to obecné zázemí, se můžeš dočíst tady v mém bezplatném eBooku.