kdo je to ta Lucy? aneb tady je můj příběh

Jsem obyčejně neobyčejná holka z města, spokojená žena, máma dvou a maceška dalších dvou. Jsem knihomolka, labužnice a nadšená cestovatelka. Původní profesí architektka, které příchod dětí na svět převrátil život vzhůru nohama. Jak se to celé semlelo? Tady možná najdeš odpovědi 🙂

Jsem manželka, maceš i máma

Život mi do cesty přivedl skvělého muže, mou spřízněnou duši, mou druhou půlku. Spolu s ním mi do života přišly i jeho dvě děti z předchozího manželství. Po hlavě jsem se vrhla do nové a neznámé role maceš. Nejsem ani zlá macecha, ani teta, ani máma, prostě jen Lucka, co nejvíc kamarádka, no a pro pochopení ostatních zvenku říkáme vtipně maceš. Myslím, že mi to jde docela dobře, ale to byste se museli ptát jinde 🙂

Takže naše velké děti máme ve společné péči s jejich maminkou a jejím partnerem. Běžně se tomu říká střídavá péče, ale nemám ten pojem moc ráda. O děti se staráme všichni, samozřejmě každý ve své domácnosti a každý trochu jinak, ale takřka denně jsme spolu v kontaktu, něco řešíme, vozíme, komunikujeme, vyzvedáváme. V přátelském duchu, opravdu spolu, ne proti sobě. Mám za to, že ono „spolu“ je základní předpoklad pro tento a vlastně každý jiný druh rodičování. Ale o tom víc třeba jindy 🙂

Šest let jsme spolu všichni byli ve čtyřech, pak jsme se s Tomem vzali a v zápětí k nám přibyli další dva „naši“ maloši. Tak je nás celkem šest, dvě holky a čtyři kluci. Je to tak, nevlezem se do normálního auta.

Jsem architektka

Šest let života jsem obětovala studiu architektury, i když už asi tak v půlce jsem věděla, že se tomu nikdy nebudu chtít věnovat – alespoň ne tímto zavedeným způsobem:

Po šesti letech klikání do rýsovacího programu jsem zjistila, že tudy pro mě cesta opravdu nepovede. Jedna věc je, že já jsem hlavou prostě úplně jinde než „střední proud“. Moje návrhy byly oblé, kulaté, futuristické – a to prostě pro drtivou většinu konzervativních učitelů neexistovalo.

Druhá věc byla ta, že jsem odmítala trávit ve škole a následně v práci doslova 24/7. Nechtěla jsem na programu svého života mít jen architekturu, práci, počítač a výkresy. Už na škole jsem měla svou rodinu a v ní konečně začínala cítit životní oporu a naplnění.

Školu jsem dodělala, protože by to jinak naši asi nepřežili, anebo hůř, dávali to za vinu mé nové vážné známosti v podobě mého tehdy budoucího muže. Dodělala jsem ji i proto, abych všem dokázala, že na to mám, protože mi málokdo věřil, že to dotáhnu. To jsou ale blbý důvody, že? Ale i to byla moje cesta a mělo to tak být.

Láska k architektuře jako takové mi však zůstala v modifikované podobě. Čerpám z dějin umění, ráda se rozhlížím kolem sebe, sbírám starý nábytek a obrazy, obdivuju domy s duší a vysokými stropy nebo třeba ekologické novostavby.

Svou profesní pozornost jsem zaměřila na navrhování interiérů. V nich jsem vždy mohla popustit uzdu své kreativity a jinakosti a časem jsem našla styl, který mi sedí a který zbožňuju – eklekticismus – spojování starého a nového. Miluju interakce s lidmi, baví mě hledat řešení zdánlivě neřešitelného a dělá mi radost výsledné nadšení mých klientů. Pracovala jsem sama na sebe, z domu, což mi dávalo největší smysl v rámci fungování naší rodiny.

S příchodem mých malých dětí jsem tuto práci na chvíli pozastavila. S prvním synem jsem ještě pár zakázek zvládla, ale cítila jsem, že i přesto, že jsem byla víceméně sama svým pánem a termíny jsem si nedávala úplně šibeniční, nebylo to ono. Cítila jsem, že si potřebuju dát na chvíli přestávku a ponořit se do mateřství úplně naplno. Kreativita mi po čase ale lezla i ušima a já se potřebovala nějak vybít. A tak vznikl i tento blog 🙂 dál už to znáte! A jestli ne, tak víc o mých začátcích se Spokojenou mámou se dočtete v tomto rozhovoru.

Tady ještě pár věcí, které ke mně neodmyslitelně patří:

Jsem kreativka

Od malička jsem chodila do všech možných tvořivých kroužků a keramik, výtvarku nade všechno miluju. Nebojím se žádné výzvy a když mě něco nadchne, jsem i dnes schopná sednout k internetu nebo se sebrat a zajít do obchodu, nakoupit potřebné propriety a začít tvořit. Ať už jde o malování, šití na stroji, opracování dřeva, kouzla s papírem, a cokoli možné i nemožné – ničeho se nebojím! 

Miluju moře, teplo a cestování

Jsem vodní tvor, vody se nebojím, ráda se potápím, plavu, ráchám, nechám unášet vlnami, ale nepohrdnu ani bazénem. Celou zimu se těším, kdy už budu moct odhodit kabát a začnu nasávat vytoužené teplé sluneční paprsky. Jsem 100% teplomil, létomil, maximálně jaromil. Českou zimu moc nedávám, nebaví mě, trpím. A tak většinou plánuju kam pojedem až bude líp anebo kam pojedem, abychom té zimě ujeli. Zatímco já ráda objevuju nové destinace, zbytku rodiny když se někde líbí, mohli by tam jezdit znovu a znovu do aleluja. A tak to střídáme. Ale jedno je vždy stejné – nejraději do tepla. Jo, Oslo bylo taky fajn, ale my měli první kvítka a oni odhrnovali půlmetrovej sníh, to nechceš.

A že je nás hodně? Super výzva! My cestujem levně a po vlastní ose. Cestovali jsme před dětmi, cestujeme i s nimi. Sice jinak a pomaleji, ale stále stejně radostně. Cestování mám natolik v krvi, že jsem si i v rámci Spoko mámy vytvořila cestovací odnož 🙂

Miluju boty

Špek na závěr! Každý má něco, no ne? Oblečená bych mohla chodit stále a jenom v černé, ale boty, ty budou vždycky něco speciálního, divokého, ulítlého, barevného, netradičního, nepochopitelného a pro některé mnohdy i nenositelného. Sen jsem si splnila pohádkovýma svatebníma lodičkama Louboutin, které jsem si koupila na holčičím předsvatebním výletě v New Yorku.

A ne, neznamená to, že mám stovky bot. Myslím, že reálně tak 25 párů celkem, jen jsou prostě všechny něčím speciální. Pravidelně nosím asi čtvery, haha.

P.S. a proč zrovna „Lucy“?

Znáte to, taky Vám nějak všichni říkají, ne? Mně říkají Lucy /čteno Lusi/. Vybrala jsem si to sama. Lucie jsem neměla ráda, protože to bylo takovéto „ošklivé – naštvané – hanlivé“. Lucinka moc dětinské pro běžné použití. A Lucka [vstávají mi vlasy hrůzou], Lucka se mi prostě nelíbí. Tak jsem hledala, našla Lucy a je to. Nic víc, nic míň. Žádní předci na anglickém trůně, bohužel.