„Ty u ničeho nevydržíš!“

„Zase tě to přestalo bavit?“
„Měla bys to dotáhnout do konce.“

Možná taky slyšíš ten hlas v hlavě. Možná má i tón tvojí mámy nebo táty. A možná tě už tolikrát stáhl zpátky od věcí, které jsi chtěla zkusit… ale nebyla jsi si jistá, jestli „to vydržíš“.

Vydržet = hodnota našich rodičů

Naši rodiče to s námi mysleli dobře. Vážně. Jejich svět byl jiný. Stabilita byla klíčová. Možnosti omezené. A přežít znamenalo vydržet – v práci, ve vztahu, v nepohodě.

Když jsi vydržela, byla jsi „hodná holka“. Měla jsi disciplínu. Nepodléhala ses náladám. A hlavně – nekomplikovala jsi život sobě ani ostatním.

Pro naše rodiče bylo „vydržet“ znakem charakteru. Odpovědnosti. A taky bezpečí. Často sami neměli možnost volby. Takže když ji dostali jejich děti, chtěli, aby ji využily „správně“ – a správně znamenalo: držet se, i když tě to nebaví. Dokončovat, i když tě to vyčerpává. Nepřeskakovat z jedné věci na druhou.

Jenže my žijeme jiný život

Dneska máme jinou realitu. Svět se mění rychleji než kdy dřív. Věci, které dřív vydržely celý život, dneska nestačí ani na pětiletku. A to není selhání – to je vývoj.

A přesto si pořád neseme v sobě to pnutí. Jakmile něco nechceme dodělat, ozve se v hlavě ten hlas:
„Zase to vzdáváš.“
„Ty u ničeho nevydržíš.“
„Jak chceš něco dokázat, když nedržíš směr?“

Není to lenost. Je to moudrost.

Dnes už víme, že setrvávat v něčem, co nás ničí nebo nenaplňuje, není ctnost, ale sebeopouštění. Psychologie i neurověda potvrzují, že naše motivace je silně spojená s vnitřním smyslem a bezpečím. Pokud něco není v souladu s tím, kým jsme, tělo i mysl to začnou odmítat – nejdřív lehce, pak hlasitěji.

Zůstávat „jen proto, abych vydržela“ posiluje vnitřní stres, snižuje sebedůvěru a může vést k chronickému vyčerpání.

Naopak, když si dovolíme něco změnit, ukončit, zanechat, když to přestává dávat smysl – budujeme zdravý vztah sama k sobě. Autenticitu. Důvěru v sebe. A to je základ spokojenosti.

Kde je ta hranice?

Možná si teď říkáš – no jo, ale kde je ta hranice? Jak poznám, kdy je to „zdravé rozhodnutí“ a kdy „útěk“?

Tady je jednoduché vodítko:
Vydržet má smysl, když cítíš, že tě to někam posouvá, i když je to náročné. Když máš v sobě jiskru, vnitřní motivaci, směr.
Pustit je na místě, když cítíš dlouhodobé vyčerpání, odpor, ztrátu smyslu – a všechno v tobě volá po změně, ale ty držíš jen ze strachu „aby ses nevzdala moc brzy“.

Co dělat, když nevíš?

Zastav se a polož si pár otázek:

  • Proč jsem s tím začala? A je ten důvod pořád aktuální?
  • Co mi to dává? A co mi to bere?
  • Zůstávám, protože chci – nebo protože se bojím?
  • Jak bych se cítila, kdybych s tím přestala – ulevilo by se mi, nebo bych litovala?

A neboj se poradit s někým, komu věříš – někdy jen potřebujeme zrcadlo.
Naše intuice většinou ví. Jen jsme se ji odnaučily poslouchat.

Změna není selhání

Přestat s něčím neznamená, že jsi selhala. Znamená to, že jsi naslouchala. Že ses zastavila, vnímala a rozhodla. A to je projev zralosti – ne slabosti.

Nikdy nevíš, co tě k té věci přivedlo. Možná jsi potřebovala něco pochopit, zažít, otestovat. A právě to, že ses pustila, ti umožnilo udělat prostor pro něco nového, víc tvého.

A co děti?

Možná tě napadá: „A co moje děti? Neměla bych je učit, že věci se musí dokončit?“
Jasně, vytrvalost je důležitá. Ale ne za každou cenu. Ne na úkor sebe.

Místo nátlaku můžeme dětem předávat dovednosti jako:

  • rozeznávat, kdy to chci vzdát ze strachu a kdy z vnitřní moudrosti,
  • učit se hledat vlastní motivaci,
  • zkoušet, hledat, opouštět – a nebát se změn,
  • dotahovat věci, které dávají smysl, a nebýt zajatcem očekávání.

Protože chceme, aby z nich vyrostli lidé, kteří dokážou být věrní sami sobě. Ne ti, kteří celý život jen „něco vydrželi“.

A co ty?

Kde ve svém životě pořád ještě „držíš“, protože se bojíš, že jinak bys selhala?
Kde by ses chtěla pustit… a místo toho slyšíš jen ten hlas v hlavě: „Zase nic nedokončíš“?

Zkus si to dneska říct jinak:
👉 „Přestala jsem, protože jsem si dovolila růst.“
👉 „Pustila jsem to, protože si zasloužím víc.“
👉 „Nevydržela jsem – protože jsem poslechla sebe.“

A to je nejvíc, co pro sebe můžeš udělat.

A jak to souvisí s časem?

U mně osobně tohle uvědomění dosáhlo maxima právě v mateřství.
Poprvé jsem neměla „čas jen pro sebe“. Všechno se muselo vejít do chvilek mezi spánkem, kojením a lego kostkami. A právě tehdy jsem zjistila, že už nechci svůj čas věnovat věcem „protože bych měla“ nebo „abych něco vydržela“. Chci ho dávat jen tomu, co mi dává smysl.

Protože čas s dětmi je vzácný. A můj čas je taky vzácný. A najít si v tom chaosu prostor na sebe neznamená být sobecká – ale vědomá.

Pokud to vnímáš podobně, ale zatím nenacházíš průsečík, mrkni na můj e-book Více času v mateřství – je to jednoduchý, ale hluboký průvodce tím, jak si v mateřství vytvořit víc prostoru na to, co je pro tebe opravdu důležité.

Spokojená žena, máma dvou a maceška dalších dvou. Podporuje a inspiruje ženy k vědomému a radostnému životu a mateřství.

Knihomolka, labužnice a nadšená cestovatelka. Původní profesí architektka, které příchod dětí na svět převrátil život vzhůru nohama.

Autorka eBooků 7 bodů pro pohodové fungování domácnosti a Více času v mateřství pro každodenní život mámy.

Celý její příběh zde >>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *